Kde mám asi tak začít s mým milostným životem? Ach ano mohl bych začít úplně od začátku, kdy jsem svou spřízněnou duši potkal.
Pamatuji si to jako kdyby to bylo včera. Malá blond holčička se zeleně zbarvenýma očima, která se mně snažila bránit před šikanátory.
---
,,Hej šikmoočko!" zařval na mně jeden z nich, když jsem ležel na zemi a snažil se popadnout dech po ráně do břicha. ,,Nic nevydrží," smál se mi ten druhý. Strašně moc to bolelo a věděl jsem, že zítra budu mít obrovské modřiny, které budou ještě bolestivější než byl tenhle kopanec do břicha. ,,Mám ho kopnout ještě jednou," zasmál se ten první. ,,Jasný," odpověděl druhý.
,,Nechte toho!" ozval se dívčí uječení hlas, Podíval jsem se tím směrem a viděl ji. Oči se mi rozšířili nad jejími krásnými vlnitými blonďatými vlasy svázané do nepořádného culíku, tak jako při pohledu na její červené šatičky, které byli špinavé od čehosi tmavého, možná někde spadla nebo na sebe kydla nejspíše oběd, protože byl zrovna čas oběda.
,,Co tady řveš ty parchante," řekl zlověstně ten jeden a už šel k ní, když v to jsem v dáli slyšel mužský naštvaný hlas. ,,A sakra zdrháme," pověděli a otekli pryč a já se konečně mohl uvolnit.
,,Jsi v pořádku?" zeptala se mě dívka. ,,Jo," pověděl jsem tiše neboť mě s každým nádechem boleli pohmožděná žebra a břicho.
,,Ach, Haru jsi v pořádku?" zeptal se mě přibíhající otec a zvedal ze země, přitom se díval na moji zachránkyni. ,,Ach, tebe jsem tu ještě neviděl, ty musíš být naše nová sousedka od naproti, že?" pověděl můj otec a dívka přikývla. ,,ano jmenuji se Anna," usmívala se jako sluníčko. Jak rozkošné... pomyslel jsem si.
,,Tak pojď dovedu tě domů k rodičům," pověděl Anně táta a šli jsme my tři společně domů. Anna celou tu dobu pobíhala kolem nás a smála se. Chtěl bych být tak usměvaví a bezstarostní jako ona, pomyslel jsem si a nad touhle úvahou jsem se usmál.
---
Od tohoto setkání jsem si s Annou chodil často hrát i když náš věkový rozdíl byl pět let, pětiletá Anna mě brala jako svého staršího bratra, protože byla jedináček a podle vyprávění se sem přestěhovali její rodiče za prací a lepší výchovou právě Anny.
Den kdy jsme se potkali byl letní horký den a právě celé prázdniny jsme byli každý den spolu. Hráli si u rybníka za rodinnou čtvrtí nebo chodili k řece hledat raky a nebo jen tak lenošili na zahradě mého domova a učil jí různé lumpárny jako třeba zvonit na zvonky a utíkat pryč.
Když jeden den mi vyrazil dech.
Zrovna díky nepříznivému počasí v podobě bouřky jsme byli u ní doma, kde mě přemluvila k hře na prince a princeznu z čehož jsem byl vskutku nesvůj, protože i když to bylo ještě dítě a já se spíše už blížil k pubertě se mi Anna líbila ve smyslu lásky.
Do dohrání si na prince princeznu Anna zničehonic byla vážná a v tu chvíli jsem měl pocit, že se mi zastaví srdce. ,,Haru, vezmeš si mě až budu velká?" když to řekla nedokázal jsem na chvíli mluvit ani se hnout jen jsem na ni vytřeštěně koukal a nechápal, co se to právě stalo, ale pak jsem ji s klidním obličejem odpověděl: ,,Ano, bude to náš slib, takže na to nesmíš nikdy zapomenout, takže malíček na to," pověděl jsem a dali si malíčkový slib. I když vím, že na to zapomene až bude větší tak či tak jsme z toho měl obrovskou radost a těšil se z každého dne, co budeme moct prožít spolu a jen tak být a hrát si.
Jenže to se bohužel ze začátku školního roku nestalo. Neboť šikana od mých spolužáku vzrostla. Neměl jsem nikdy kamarády a děti mě šikanovali jen, protože jsem nebyl jako ostatní. Narodil jsem se jako Asiat s tím, že mám bělošské rysy, ale nejdou tak moc vidět, protože můj táta je směsicí Čecha a Japonce, ale má matka je čistá Japonka. Půjde to prý vidět až budu dospělí říká mi táta.
Ten den mě totiž na záchodě nutili pít vodu ze záchodu smíchané s močí, kterou jsem pod nátlakem vypil a pak se ve třídě pozvracel, kdy při příchodu do třídy učitel viděl, jak mě spolužáci nutí ty zvratky po sobě sníst.
Ti dva byli poté vyhozeni ze školy, ale já už nezvládl dál chodit do školy potom, co se stalo a nedokázal jsem už být dítětem jako jsem byl s Annou..
Proto jsem se přestěhovali do matky rodného města Ósaky.
Nebudu vám lhát vážně jsem nechtěl opustit Annu, která brečela a nechtěla abych odjel, ale slíbil jsem ji, že ji budu psát a posílat pohledy a tak jsem i udělal.
Každý měsíc jsem ji psal dopisy, které ji četli její rodiče a podle jejího přání napsali, vzkaz od ní, to bylo do té doby než se nenaučila psát.
Pořád jsme si psali, kdy se tak uvidíme, ale nikdy k tomu nedošlo. Když už jsme byli velký na psaní dopisů a měli již mobily tak jsme si psali nejdříve esemesky a poté i přes sociální sítě.
Co si budeme v Japonsku jsem vystudoval nižší a vyšší střední školu a také jsem skoro vystudoval vysokou školu. Dost jsem se změnil. Jako dítě jsem chodil hodně k psychiatrovi a jedl i prášky na úzkosti, ty vlastně beru i do teď. Našel jsem si tam kamarády a cítil se lépe, ale pořád mě to táhlo k mé Anně nikdo mě totiž nedokázal tak rozesmát a cítit se v pohodě jako ona.
Vážně mi chybí...
💣Upozornění tento příběh bude 18+ a bude psán občas ze dvou pohledů. Avšak nebojte se včas budete vždy varováni, děkuji za pochopení a přeji příjemné čtení s občasnými chybami neboť jsem dysgrafik a vážně se snažím psát bez chyb, děkuji. :)💣
